SNT 2011- updated
Letošní SNT (Suicidal Night Trophy – noční orientační maraton) se opět vydařilo, bylo celkem DH friendly, ale o tom až později.
Letošní SNT (Suicidal Night Trophy – noční orientační maraton) se opět vydařilo, bylo celkem DH friendly, ale o tom až později. Po prvním ročníku, jsme si říkali že už nikdy. Nicméně organizační parta z Austerlitz Adventure všechny uklidňovala, že se zase pojede na osvědčené vysočině. Takže jsme si říkali, že horší než loni to být nemůže. Jaký bylo překvapení, když se tradičně týden před startem odtajnila lokace a bylo zveřejněno, že se pojede nikde jinde než v Bílých Karpatech. Kdo tam nebyl, tak věřte, že jak říká wikipedie „Nejvyšším vrchem je zde Velká Javořina (970 m)“ takže nám hned bylo jasný, kudy trať povede. Plán byl celkem jasnej, přijet co nejdřív na místo, dát nějaký piva, rumíky abychom se nebáli, a vytáhnout rozumnej čas startu, ne jako v loni, poslední půlnoční bonus. Na druhou stranu letos byla trať kratší, měla „jen“ 50 km, takže zívačka. Na místo jsme po tradičním stání v kolonách, jízdě za bagrem 15km/h a závoděním ve felině se vším na vozovce co mělo víc než jedno kolo dorazili jako první z letos početnější BO crew něco kolem 16:00. Letos se startovalo v malebným prostředí kempu na Lučině…Holky v mokrých plavkách, pivo 11 za 23,- no krása. Bouřka na dohled, ale my jsme se v suchu psychicky připravovali na race. Vidla měl trošku šťastnější ruku a vytáhl zlatou střední cestu času startu, zhruba 22:00. Takže po klasickým občerstvení jsme stanuli na startu. Překvapivě se hned po startu objevil mega kopec směrem vzhůru, ale to už nemůže pravidelnýho účastníka SNT rozhodit. Rozhodilo nás první předjetí asi za 15 min, to jsme z loňskýho ročníku, kdy jsme startovali poslední neznali. Ale nelekli jsme se vlka nic a tlačili dál. Celkově to letos bylo hodně o tlačení, bloudění bylo kratší a hodně lidí jsme potkávali, ale většina z nich držela bobříka mlčení, či co. O to víc jsme se je snažili rozhodit „vtipnejma“ poznámkama a leckdy se i zadařilo:-D. První kufr nastal na mega kopci před první kontrolou, kde jsme se rozhodli neztrácet za žádnou cenu výšku a lápli to napříč zemí a lesem nikoho rovnou z kopce. Žádný skály tam naštěstí nebyly, takže jen pure freeride v hromadách větví a dřev a mezi stádama srnek (sorry Srstko a Kubišová) Pak už jen sjezdy na oči po loukách, kde fakt nebyly vidět značky, hledání rozpadlýho mostu přes potok, brodění bažinou a už byla první občerstvovačka ve Vrbovcích. A po ní začlo tak trošku nekonečný stoupání na onu Velkou Javořinu. A tam už se rozdíly ve výkonnosti rapidně mazaly, naše tlačení bylo stejně rychlý jako jízda ostatních a ke konci už tlačili všichni. A těsně před vrcholem se k nám připojil vlko pes. Nějak jsme si ho nevšímali, a on tak nějak pořád běžel s náma. Druhá občerstvovačka nás vrátila kousek pod vrchol Javořiny abychom se mohli zase vrátit po sjezdovce nahoru a pak už dát skoro nekonečný DH až do cíle. A to člověk zapoměl i na únavu. Po cestě dolů jsme setřásli i chudáka vlko psa, já namotal netopýra do řidítek a celkově jsme si to užívali. Takže leotos opět bo ží, válení v kopřivách bylo, piv taky dost, mokrý cvičky, krásný výhledy v noci, pán od vlko psa se nakonec našel, Gaston, jak se jmenoval byl ostřák, střídavě s různýma dvojicema uběhl asi 30 km, zasloužil by si věnec buřtů. Letos jsme neminuli žádnou kontrolu, takže ve finále 12. flek, což vzhledem k vysedávání a pití zlatejch na kontrolách by jsme ani nečekali. Čas necelých 7 hoděk, no nestojí to za to si takhle zablbnout v noci v lese? Takže příští rok zase, prej zase větší hory, takže už jen asi Tatry, řetězy, cepíny, lana, mačky atd. s sebou. Víc časem na webu organizátorů tady. Díky všem a čau za rok.
Napsat komentář